Lichoběžníková náprava (double wishbone)

Lichoběžníková náprava, v angličtině double wishbone, je typ nezávislého zavěšení, který vede každé kolo dvojicí zhruba trojúhelníkových ramen umístěných nad sebou. Existuje proto, aby konstruktérům umožnila přesně řídit pohyb kola vůči karoserii, což následně určuje, jak pneumatika dosedá na vozovku. Protože jízdní vlastnosti, přilnavost a stabilita zásadně závisejí na správné orientaci stykové plochy pneumatiky při nerovnostech i v zatáčkách, je lichoběžníková náprava dlouhodobou volbou tam, kde záleží na precizní dynamice, od sportovních vozů přes přední nápravu mnoha prémiových limuzín až po závodní techniku.

Každé rameno má tvar písmene A nebo Y, se dvěma uchyceními ke karoserii či pomocnému rámu a jedním kulovým čepem na těhlici kola. Horní a dolní rameno společně definují dráhu pohybu kola při stlačování a roztahování pružiny. Svislý pohyb tlumí pružina a tlumič, často spojené do jedné jednotky typu coil-over, které pohlcují rázy z vozovky. Protože ramena mohou mít různou délku i různý úhel, mohou inženýři přesně vyladit, jak se v průběhu zdvihu mění odklon kola (camber) a rozchod.

Praktickým přínosem je přesná kontrola geometrie. Vhodným naladěním ramen lze udržet pneumatiku téměř kolmo na vozovku i tehdy, když se karoserie v zatáčce naklání, čímž zůstává co největší styková plocha a tedy maximální přilnavost. Právě v tom spočívá charakteristická přednost tohoto uspořádání: zatímco u jednoduššího vzpěrového zavěšení se vnější kolo naklání společně s karoserií a ztrácí odklon, dobře navržená lichoběžníková náprava tuto tendenci potlačuje a přináší ostřejší zatočení, stabilnější brzdění a vyrovnanější chování na hranici přilnavosti.

Toto uspořádání má blízké příbuzné. Náprava typu short-long arm (SLA) je v podstatě lichoběžníková náprava, u které je horní rameno záměrně kratší než dolní, aby se optimalizoval nárůst odklonu, a v Severní Americe se oba pojmy často používají zaměnitelně. Víceprvkové zavěšení (multi-link) lze chápat jako vývojový krok, který pevná ramena nahrazuje několika samostatnými táhly a odděluje tak jednotlivé geometrické parametry pro ještě jemnější ladění, ovšem za cenu vyšší složitosti. Všechny tyto varianty stojí v protikladu ke kompaktní a levnější vzpěře typu MacPherson, jež integruje tlumič přímo do uchycení kola a používá pouze jedno spodní rameno.

Hlavními nevýhodami jsou cena, složitost a nároky na zástavbu. Lichoběžníková náprava má více dílů a více kulových čepů a silentbloků než vzpěra, přičemž každý z nich představuje potenciálně opotřebitelný prvek, který může časem vykazovat vůli, klepání nebo nepřesné řízení. Zabírá také více místa a omezuje prostor pro motor nebo nízkou linii kapoty, což je jeden z důvodů, proč mnoho běžných vozů s pohonem předních kol používá vepředu raději vzpěru MacPherson. Tam, kde to však rozpočet a koncepce dovolí, zůstává lichoběžníková náprava měřítkem pro kvalitu odpružení i jízdních vlastností.