Pohon předních kol (FWD)

Pohon předních kol, zkráceně FWD, je uspořádání hnacího ústrojí, při kterém motor přenáší výkon na přední kola, tedy ta samá, jež vůz zatáčejí. Jde zdaleka o nejběžnější konfiguraci osobních automobilů a její rozšíření plyne z toho, že nabízí kompaktní, levné a prostorově úsporné řešení. Tím, že se motor, převodovka i stálý převod soustředí na jednom konci vozu a odpadá nutnost vést pohon dozadu, lze stavět menší, lehčí a cenově dostupnější automobily.

Srdcem vozu s pohonem předních kol je transaxle, jediný celek spojující převodovku a diferenciál vedle motoru, obvykle uloženého napříč v motorovém prostoru. Z diferenciálu vede k oběma předním kolům dvojice poloos osazených homokinetickými klouby. Tyto klouby jsou pro toto uspořádání zásadní, protože přední kola musejí současně řídit i hnát; homokinetický kloub přenáší otáčení plynule i při proměnlivých úhlech, jež vznikají při natáčení kol a pohybu zavěšení, což by obyčejný křížový kloub bez vibrací nezvládl.

Výhody tohoto uspořádání z hlediska zástavby jsou značné. Bez dlouhé spojovací hřídele probíhající celým vozem a bez zadního diferenciálu může být podlaha plošší, kabina prostornější a zavazadlový prostor hlubší, navíc lze celé hnací ústrojí smontovat jako jeden modul a vsadit do karoserie. Toto řešení rovněž zajišťuje za běžných podmínek dobrou trakci, neboť hmotnost motoru spočívá přímo nad hnacími koly a tlačí je k vozovce; to obzvlášť pomáhá při rozjezdu na mokru či sněhu a do značné míry vysvětluje, proč se pohon předních kol stal standardem masově vyráběných automobilů.

Toto uspořádání má i své kompromisy a ty se projevují nejvýrazněji tam, kde se zvyšuje výkon a klesá přilnavost. Protože přední pneumatiky musejí současně řídit, brzdit i přenášet výkon, vůz s pohonem předních kol má sklon k nedotáčivosti, kdy v rychle projížděné zatáčce přední kolo unáší ven, jakmile přední pneumatiky vyčerpají svou přilnavost. Při prudké akceleraci může vůz trpět také tzv. torque steerem, tedy táhnutím volantu způsobeným nestejným přenosem síly skrze poloosy různé délky, a u silně přeplňovaných motorů lze trakci na předních kolech přetížit snadněji než na zadní hnané nápravě.

Z těchto důvodů se pohon předních kol obvykle porovnává s pohonem zadních kol, který odděluje úkoly řízení a hnaní mezi obě nápravy pro ostřejší jízdní projev za cenu náročnější zástavby a vyšších nákladů, a s pohonem všech kol, který přidává trakci hnaním obou náprav. Jako jedna z forem pohonu jedné nápravy zůstává FWD pragmatickou volbou pro velkou většinu automobilů, jejíž skromné dynamické nedostatky pro běžné použití bohatě vyvažují vyšší účinnost, prostor v kabině i spolehlivá trakce za vlhka.