Pohon zadních kol (RWD)

Pohon zadních kol, zkráceně RWD, je koncepce, při níž je výkon motoru veden na zadní kola, zatímco přední kola se mohou plně soustředit na řízení. Jde o klasické uspořádání automobilu, převažující v první polovině dvacátého století a dodnes vyhledávané u sportovních, luxusních a užitkových vozů. Tím, že se úkoly pohánění a řízení rozdělí mezi obě nápravy, umožňuje pohon zadních kol každé dvojici kol vykonávat jednu činnost dobře, místo aby řešily obě najednou.

U typického vozu s pohonem zadních kol je motor uložen vpředu a přenáší točivý moment dozadu přes převodovku a kardanový hřídel do diferenciálu zadní nápravy, který pak roztáčí zadní kola. Toto uspořádání rozprostírá hlavní hmoty po celé délce vozu a pomáhá dosáhnout vyváženého rozložení hmotnosti mezi přední a zadní nápravu, v ideálním případě blízkého poměru padesát na padesát. Dobré rozložení hmoty spolu s tím, že přední kola nepřenášejí žádnou hnací sílu, dává vozům s pohonem zadních kol jejich charakteristicky čistý pocit z řízení.

Klíčovou výhodou je odstranění tzv. torque steeru, tedy tendence výkonného vozu s pohonem předních kol škubat při prudké akceleraci volantem. Protože přední kola žádný pohon nepřenášejí, zůstává řízení čisté a nezkreslené nezávisle na tom, kolik výkonu se právě využívá. Pohon zadních kol také lépe přenáší výkon na vozovku: při akceleraci se hmotnost přenáší dozadu, na hnaná kola, která tím přitlačí k vozovce a zlepší jejich přilnavost právě ve chvíli, kdy je trakce nejvíc potřeba. Proto tuto koncepci využívají výkonné sportovní vozy, sedany i mnohé performance modely a hodí se i pro tažení přívěsů a převoz těžkých nákladů, jež přidávají hmotu nad hnanou zadní nápravu.

Koncepce má i své nevýhody. Když jsou hnaná kola vzadu a u vozů s motorem vpředu nad nimi méně statické hmotnosti, bývá trakce ve sněhu a na ledu horší než u pohonu předních kol, kde leží hmotnost motoru přímo nad hnanými koly. Vozy s pohonem zadních kol jsou rovněž náchylnější k přetáčivosti — tedy ke stavu, kdy zadní pneumatiky ztratí přilnavost dřív než přední a záď se vychýlí do strany, zvlášť pokud řidič v zatáčce přidá příliš hrubě. Ve zkušených rukou to může být zvladatelné a dokonce zábavné, vyžaduje to však větší obezřetnost, a proto se moderní vozy s pohonem zadních kol silně opírají o elektronickou kontrolu stability.

Pohon zadních kol stojí v kontrastu s pohonem předních kol, který je levnější, prostorově úspornější a v běžném provozu bezpečnější, a s pohonem všech kol, jenž kombinuje trakci pohonu všech čtyř kol s velkou částí vyváženosti zadem zatížených koncepcí. Volba odráží priority vozu: pohon předních kol pro úspornost a kompaktnost, pohon zadních kol pro čistotu řízení a přenos výkonu, pohon všech kol pro jistotu v každém počasí.